Sto mrtvých těl, bzučící úl a romance o zradě. Tak nějak by se snad dal popsat právě vznikající film Zlovolné bzučení, který jsem upřímně ještě neviděla, protože není dotočený, a asi se na něj ani potom nepodívám. Historický snímek přibližuje dosud nezmapovanou část české historie, která je všem úplně jedno. 

„Já o tom filmu také nic nevím, ale jestli je to historické téma, tak jsem určitě ráda, že to točíme, protože je podle mě důležité udržovat naše dějiny živé, zvláště skrze audiovizuální tvorbu,“ říká ředitelka produkční společnosti AZ Radka Novotná. „Válečných filmů o známých hrdinech najdeme v naší kinematografii mnoho. Naší povinností je však vrátit hlas i těm, na které by se jinak zapomnělo, hrdinům ztraceným v peripetiích vývoje našeho státu.“ 

Unikátní počin se vrací k událostem let 1875 až 1896, které udaly rytmus vývoji české společnosti po celý leden roku 1897. „Víte co, já bych se asi vyhnula tomu slovu unikátní, vím, že vy ten film musíte nějak prodat, ale já z toho nechci dělat žádnou senzaci. Je to teda o tom, že včelař zapomněl zavřít úly a ty včely se pak přemnožily a zabily architekta, který měl navrhnout novou podobu Pražského hradu,“ vysvětluje režisérka Helena Moravcová. „Na place byla úžasná atmosféra, moc děkuju celému štábu.“ 

Zatím se neví, kdy se bude snímek Zlovolné bzučení vysílat. Jestli se to má odehrávat v 19. století, tak je to asi z doby monarchie a asi se tam budou nosit nějaké historické kostýmy. „Kostýmy máme z kostymérny,“ říká scenáristka filmu Milena Marešová. „To nám normálně šije naše Bohunka, ona je na to fakt dobrá, šije takhle už asi čtyřicet let,“ dodává. 

„Já vám nechci nic říkat o té své postavě, to je mi takové blbé, je to moc egocentrické, to se radši zeptejte režisérky, ta vám o ní něco poví,“ říká David Veselý, který ztvární hlavní postavu snímku, excentrického včelaře Lubomíra. „Na mé postavě se mi líbí, že je zádumčivá,“ upřesňuje Robert Radek, který hraje architekta Jedličku. „Dobře,“ odpovídá na otázku, jak se mu spolupracovalo s kolegou Davidem Veselým.

Tohle jsem si přála napsat už dávno. Ironická odpověď na otázku, co v tý práci teda dělám, a úvaha na téma, jak by to vypadalo, kdybych to tam flákala prostě od srdíčka. 

Tři roky zpátky jsem měla knižní blog. Dokázala jsem vysolit třeba čtyři nebo pět odstavců o nějaký knize, měla jsem pocit, že moje názory jsou hodnotný, měla jsem co říct a vůbec, měla jsem prostě nějakej názor. Názory mám asi pořád, ale už nemám pocit, že by byly tak přínosný, abych je musela někde sdílet. Navíc jsem asi dva roky skoro nic nečetla. Studium bohemistiky zapříčinilo, že jsem najednou měla povinnost číst knihy, který jsem číst ani moc nechtěla, takže jsem radši nečetla nic. Logický. 

Po státnicích jsem začala zase číst. Přečetla jsem od tý doby několik super knih. Ale nedokážu o nich nic moc říct. Kromě něčeho jako „jo, to bylo fakt hustý“. Už neumim mluvit o knihách tak, jako jsem uměla dřív. Nevim, co o nich řikat. Lidi často rádi mluvěj o tom, o čem daná kniha je; jenže to mě třeba vůbec nezajímá. Nečtu kvůli příběhům. Zajímá mě, jaká ta kniha je (což se blbě popisuje), a zajímá mě doporučení vybraných lidí. 

No. Já jsem v létě přečetla třeba tohle (seřazeno náhodně): 

1. 

Srdce tak bílé od Javiera Maríase (Španělsko). Bylo to takový pomalý, spíš popisy jednotlivejch scén, obrazů, než tuna děje, a i tak se tam toho stalo hodně. Asi mi to přišlo i napínavý. Hned první scéna se mi strašně líbila, bylo to jako popis živýho obraz od Cimrmana, jen tam nebyl ten komickej prvek. Jako by kamera kroužila kolem nehybnejch postav. I potom to vlastně bylo takový. 

2. + 3. 

Přečetla jsem Chvíli oddychu od Maria Benedettiho, což je jeden z asi nejznáměnších uruguayskejch autorů, to bylo taky super. Deníkový, s tragickym vyústěnim. Dokonce jsem se pak podívala i na zfilmovanou verzi, která byla jen o trochu horší. Bylo to geniální, stejně jako jeho povídky Smrt a jiná překvapení, z nichž některý byly úplnej mindfuck. 

4. 

Četla jsem Tunel od Ernesta Sábata (Argentinec), to bylo zajímavý a rychlý a trochu mi to připomnělo Camusova Cizince, ale je to strašně laciný přirovnání, který napadlo skoro každýho. 

5. 

Potom přišel Hluk padajících věcí od Juana Gabriela Vásqueze (Kolumbijec), hrozně snadno jsem se do toho začetla, bylo to docela depresivní a vůbec jsem netušila, kam by to mohlo směřovat. 

6. 

Něžnou píseň od Leili Slimani (Francouzka) jsem si chtěla přečíst už dávno (i když zas tak dávno to neni, protože vyšla nedávno). A stálo to za to. Bylo to temný a psychologický a zároveň takový příjemně „normální“ a běžný. Strašně dobře napsaný postavy, se kterejma se z výše uvedenejch může srovnávat možná jen Chvíle oddychu. 

7. 

Nedávno jsem dočetla Když jedné zimní noci cestující od Itala Calvina (Ital), o němž jsem toho moc nevěděla, jen že byl členem skupiny Oulipo. Náhodou jsem ho viděla v knihovně a byl čerstvě vydanej a měl hezkou obálku. Tyvado. To bylo hustý a byl to intelektuální fetiš a měli bysme to číst povinně v prváku na bohemistice, abysme pochopili ty abstraktní teorie o postavení autora a čtenáře a narativních strategiích a tak. Bylo to hodně dobrý a hodně jiný, než co jsem do tý doby četla.

8. 

Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti od Lucíi Etxebarríi (Španělsko) byly taky super. Rebelský, zábavný. Na všechny tři hlavní postavy často myslim. 

9.

Je to asi tejden zpátky, co jsem dočetla Každý den nic od Zoe Valdésový (Kuba). Mám za to, že na Kubě to ještě pořád nesmí vyjít. Doporučila bych to úplně všem. Vůbec se mi to nechce vrátit do knihovny a mám tam zatrhanejch pár pasáží, který si musim vyfotit, než to odevzdám.

10.

Tahle písnička je jako celej jeden román. 

Tak mě vzali na magistra na španělskej překlad. Tak jsem jen chtěla říct těm asi čtyřem lidem, co mě čtou, že 

1. na fildě je asi možný cokoli,

2. nevim, některý šílený plány jsou asi realizovatelný. 

Ještě to ani nejsou dva roky, co se učim španělsky. Na těch přijímačkách požadovali úroveň C1. Ještě před dvěma rokama jsem uměla jen vykřikovat náhodný slova, co jsem znala z písniček (hola sombrero, qué tal, te quiero, la vida es limonada), teď jsem u přijímaček překládala článek o udělení sankcí venezuelský vládě. Celá tahle věc se španělštinou je asi nejhustější věc, jakou jsem kdy udělala. Jsem na sebe docela pyšná. Počítám s tim, že na tom oboru budu asi nejhorší ze všech, ale jsem strašně motivovaná a prostě když mě tam vzali, no tak mě maj mít. 

Celý to začalo jednou písničkou. Španělština se mi líbila vždycky, ale asi jsem nikdy doopravdy neplánovala, že bych se ji začala učit. Přišlo mi to moc náročný, neměla jsem moc motivace, tak proč. Pak někdy v roce 2015 mi Youtube nabídlo písničku Perfume de tu piel a bylo to. Začala jsem poslouchat výhradně chilskou hudbu a když začal novej semestr, prostě jsem si zapsala španělštinu pro začátečníky, protože už to takhle nešlo dál, bylo třeba se naučit ten jazyk, protože Chile bylo nejdokonalejší zemí a bylo třeba mluvit jejím jazykem. 

Po roce učení jsem došla na nějakou úroveň A2/B1 a zjistila jsem, že vlastně nevim, kam chci za rok na magistra, francouzština byla jen dvouoborová a co si vzít k ní, když nic neumim... Hm... Některý lidi mě strašně podporovali a řikali, že je to super nápad (ale já jsem jim moc nevěřila, že to řikaj upřímně), nějaký lidi se tvářili, že jsem se asi praštila do hlavy. Já jsem sama nevěděla, jestli jsem se jakože úplně posrala, nebo jestli v pohodě. Jakože francouzsky se učim deset let, španělsky rok a 9 měsíců a výsledky přijímaček se tvářej tak, že oba jazyky ovládám na stejný úrovni. Já teda vim, že je na stejný úrovni rozhodně neovládám a že je tam pořád rozdíl jak kráva, ale… 

LOL. Prostě po epizodě historek à la „koukejte se na mě, jak se dostanu do prací, o kterých vůbec nic nevim“ přicházej historky à la „koukejte se, jak se dostanu na obory, o kterejch nic nevim“. 

Kdy už mě někdo prokoukne a zjistí, že je mi ve skutečnosti těch 14 let a že fakt nic nevim?!

Asi by se dalo tvrdit, que Francisca Valenzuela cambió mi vida para siempre…

Myslela jsem si, že dospělost přijde tak v 19 letech. Že tak nějak v těch devatenácti najednou začnu rozumět ekonomice a inflaci, dějinám a bankovním úvěrům. Teď jsem v tom věku, kdy začínám zapomínat, kolik že mi to vlastně je, a musim to pořád dokola počítat. Myslim, že je mi 23 nebo 24. Pořád moc neumim hodiny a čísla, sto jedenáct bych napsala jako 10011, pořád si googluju, jestli se píše polikat nebo polykat, a tý ekonomice teda pořád nerozumim, no. 

Před chvílí jsem viděla, jak po střeše pochoduje kachna, a strašně mě to rozjařilo. To je dospělost. Jak se zmateně rozhlíží a neví, kam se to dostala. 

Přemejšlela jsem o tom v souvislosti s prezidetskejma volbama. Myslela jsem si, že v tomhle věku tomu všemu budu strašně rozumět, ale nerozumim ničemu. Vybírám prezidenta podle toho, co za něj jeho PR manažeři píšou na Facebook, jestli má podobný názory jako já, jestli mluví rozvážně a rozumně, což je asi tak pofidérní metrika, jako když pořád poměřuju vzdálenosti podle pětimetrový šplhací tyče, po který jsme šplhali na základce, jenže na základce se mi zdálo všechno mnohem větší, než jak to bylo ve skutečnosti. Sázim na nějakou svoji intuici, která mi samozřejmě řekne, kdo je primitiv a kdo je rozumnej, ale samozřejmě ničemu vůbec nerozumim, nevim, jaký je řešení různých politických problémů, nevim nic. 

Čekala jsem prostě od dospělosti spoustu moudrosti, přehledu a času na rozjímání o svý moudrosti. Místo toho to zatim vypadá tak, že jsem rozpůlená někde mezi školou a prací a úpěnlivě si představuju, jak by to bylo krásný, kdybych měla čas sedět někde na lavičce v parku a nic nedělet, zuřivě listuju časopisama o cestování a pohledem pronásleduju domorodce na fotkách, jak šťastně otrhávaj z kukuřičnýho klasu listí a tíží je jen hlad nebo nemoci nebo půda a tak. Vlastně už snim o důchodu.

Včera jsem koupila letenky do Barcelony. 

Jako hubenýho člověka, co má rád zdravou stravu, mě sere jedna věc. Téměř vždycky, když čtu nějakej zajímavej článek o zelenině, karbohydrátech nebo sóje, přijde v nějaký fázi čtení informace o tom, že tenhle nějakej konkrétní, úžasnej způsob stravy má jako následek hubnutí; a to přece všichni chceme, žejo. Já teda vlastně moc ne, ale co s tim mám dělat. 

Proč se každá zdravá strava dává do souvislosti s hubnutím? Nešlo by to líp formulovat? Třeba že jde o optimalizaci váhy? Protože o to přece jde, ne? Protože sorry jako, jestli má nějaká strava zapříčiňovat hubnutí u každýho člověka bez výjimky, tak zdravá asi moc neni. 

Navíc je to prostě bezpředmětná informace. Někomu hubnutí prospěje, někoho zabije. Já si chci prostě jen někde přečíst, co dělaj dvě kila rejže a fazolí s mym tělem, jakym procesem se mi ty sacharidy a bílkoviny měněj na energii, kterou pak vychodim, ne jak na rejži s fazolema úžasně zhubnu a budu pak šťastnější.

Nejdřív jsem si myslela, že to přehánim, že to tak hrozný ve skutečnosti neni, ale pak jsem dostala kuchařku s podtitulem Zdraví a štíhlí v souladu s přírodou a zase mě to načuřilo. A dneska jsem otevřela svou oblíbenou pomazánku a z balení vypadl letáček nějaký trenérky s nápisem ve stylu štíhlí a fit a prostě ne jako, štve to určitě tlustý a štve to i nás hubený.

No jo no.

Ono to jako znělo docela logicky, před těma čtyřma rokama, jít studovat literaturu. Čeština mě na střední bavila tak nějak nejvíc, knížky jsem měla ráda, četla jsem celkem dost, bavilo mě o literatuře mluvit, měla jsem na ni nějaký názory, tak proč ne prostě, studovat to bude přesně pro mě, bude mě to bavit, myslela jsem si. 

No a jako ani ne.  

Předevšim, ta povinnost číst. Číst všechno, a hlavně pamatovat si, co jsem přečetla. Ta povinnost mi čtení úplně znechutila. V posledních dvou letech jsem číst v podstatě přestala, protože věty jako „ke státnicím vůbec nechoďte, pokud nepřečtete od Vrchlickýho všechno“ mi prostě sebraly chuť. Já to stejně všechno nepřečtu. A i kdyby jo, tak si to nebudu všechno pamatovat. Tak k čemu to je. A knihy, který bych číst chtěla, taky nečtu, protože mám pocit, že na to nemám čas a musim číst celý dílo Vrchlickýho/Březiny/Holana.  

To je vlastně celý. Povinnost číst v kombinaci s tim, že mám paměť jako vorvaň a stejně si nepamatuju, co jsem přečetla, pak taky to, že musim číst milión věcí, který mě vůbec nezajímaj, pak to, že mám pocit, že mi vysoká škola ukradla muj nejoblíbenější koníček, prostě nasrat. Taky mě nebaví, že spousta literatury, která mě baví, je v akademickym prostředí většinou vnímaná jako pokleslá a její znalost je mi k ničemu. Tak mám prostě ráda popliteraturu a bavěj mě romány s příběhem, no. Žiši. 

Literatura byl taky hlavní důvod, proč jsem si studium o rok prodloužila, ale ono to vlastně  nemělo smysl, protože jsem tu nechuť číst nepřekonala a teď se ty státnice blížej a já jsem na tom skoro stejně jako před rokem. 

Ale jak se ten konec blíží (snad to ukončim, achjo!), už se mi zas chuť číst mírně vrací. Už se těšim. Vynořujou se mi v hlavě další a další tituly, který si pak budu chtít přečíst. Jako první to bude Mapa del cielo, což je druhej díl úžasný sci-fi trilogie od španělskýho autora Felixe J. Palmy. Host před čtyřma rokama vydal první díl přeloženej do češtiny, ale na další se asi nechystá, tak jsem se naučila španělsky a přečtu si to v originále, no big deal. Pak chci Sto roků samoty a cokoli od Borgese, novou Annu Bolavou, až vyjde, a tak podobně. Delphine de Vigan taky vyšel novej román, na kterej jsem neměla čas. 

V posledních tejdnejch jsem si po dlouhatánský době užila četbu dvou knih. Únavu materiálu od Marka Šindelky a Do tmy Anny Bolavý. Obojí to bylo jakože fakt hodně dobrý. A dneska jsem začala číst Voliéry od Zuzany Brabcový a taky cool. 

Začala jsem se pořádně učit na státnice a nerozumim tomu, proč bylo v 20. století tolik básníků na H, proč byl jeden z nejopěvovanějších autorů 2. poloviny 20. století takový sexistický prase a proč mám někomu dokazovat, že jsem schopná se naučit tolik věcí podruhý, když už jsem z toho jednou zkoušená byla. Je to celý takový podivný, nevim. 

Vždycky mě při učení napadá strašně moc věcí, který bych chtěla dělat (zatimco když se neučim, nenapadá mě vůbec nic a chci jen někde sedět). Napadá mě spousta míst, kam bych chtěla jít na vycházku, spousta knih, který bych si chtěla přečíst (jenže bych teď měla číst spíš Halase, Holana, Horu, Hořejšího, Hrubína nebo Hraběte), napadá mě spousta domů, který bych chtěla postavit v The Sims, spousta školení, kurzů a přednášek, na který bych chtěla jít, spousta jazyků, který bych se chtěla naučit, spousta filmů, na který bych se chtěla podívat.

Chtěla bych mít víc času.

Navzdory nedostatku času a blížícím se státnicím jsem se rozhodla, že nechci v příštích dvou měsících umřít, že jestli bych měla žít v permanentním stresu, tak ten titul radši nechci. Takže ty věci, který jsem nahoře vypsala, dělám aspoň v malym měřítku. Chodim na jeden kurz, koukám se na Youtube ve čtyřech jazycích, procházim se po Praze, stavim v The Sims (jen) restaurace.

K tomu Youtube: hrozně mě baví „imigrantský“ kanály. Koukám se na Američanku ve Francii, Brazilku v USA, Španělku v Itálii, Španěla ve Francii... A včera jsem objevila Španělku v Česku. A popisovala Česko tak, jak jsem si myslela, že lidi popisujou jedině tak Švýcarsko. A byla jsem na naši zemi pyšná. A to na něco tak divnýho jako je stát moc často pyšná nejsem. Ty videa lidí, který žijou v cizí zemi, jsou super v tom, že skrze ně člověk vlastně poznává dvě kultury. A strašně moc jazyků se naučí. Taky je strašně zajímavý dívat se na videa, kde Španělka vysvětluje fonetiku italštiny nebo Francouzka vysvětluje fonetiku španělštiny nebo Angličan vysvětluje fonetiku francouzštiny. Člověk pak tu fonetickou stránku jazyka vidí z jinýho pohledu, než když se ji učil jako Čech. Je to strašně super. Já tak žeru jazyky. A imigranty. Jen pojďte.

Jdu prostě po ulici, mířim do Lidlu pro kečup a najednou mi volá nějaký neznámý číslo. Já většinou cizí čísla neberu, protože jsem na to moc úzkostnej introvert, ale teď jsem nějak měla pocit, že telefonickej hovor ustojim, tak jsem to zvedla. Ozval se nějakej týpek strašně veselym hlasem: „Dobrý den, já jsem na vás dostal kontakt od Brožíka, vy jste prej před dvěma lety nějak doučovala češtinu, a já se chtěl zeptat, nemáte zájem o možnost přivýdělku?“ Já na ulici strašně blbě slyšela, ale to, že jako řekl nějakou takhle konkrétní informaci o mně, mě zaujalo žejo, tak jsem zašla za roh, abych ho slyšela líp. (Vsuvka: žádnýho Brožíka neznám, ale v tý chvíli jsm si řikala „ok, asi jsem na někoho zapomněla“). No a pak do mě začal hustit, že teda nabízí ten přivýdělek, tak se ptám, co to je, jestli jako nějaká práce s využitím jazyků nebo jako co, a on začal něco neurčitě o nějaký společnosti a klientech a byly to tak strašně obecný věty, že se z nich nedalo nic pochopit. Už jsem stála před tim Lidlem a docela jsem byla natěšená na ten kečup, tak řikám, že jako mám práci a nic nehledám, že jako dík, ale nope, a on teda že ok, ať si to kdyžtak ještě rozmyslim a zavolám. Řikám jasný, čus. 

Pak nakupuju ten kečup a vrtá mi to trochu hlavou, wtf, kdo prostě takhle volá a nabízí nějakou práci, proč toho člověka vůbec neznám a vůbec mi neřekl, o co šlo… 

Doma si to číslo pak googluju a zjišťuju, že volali i jinejm lidem a odkazovali se na to, že nějakej Brožík jim na ně dal číslo, a nabízeli přivýdělek… Tak jsem se jako trochu nasrala a popadla mě touha dát tomu týpečkovi najevo, že na mě si jako nepřijde. Tak ho prozvánim, doufajíc, že mi zavolá zpátky, což se taky asi po pěti minutách stalo. 

„Dobrý den, vy jste mi teď ještě volala, že jo?“

„Jo, já se chtěla ještě jednou zeptat, kde jste vzal moje číslo.“

„No to mám od Brožíka!“

„No ale já ho neznám.“

„Ale on vás jo!“

„No ale já jeho teda ne.“

… na druhý straně delší ticho, tak pokračuju: 

„Vy nabízíte nějaký finanční služby nebo operátory nebo co?“

„No ne, to je prostě moje podnikání…“

„Jo, a můžete si moje číslo smazat?“

„Noo dobře, to neni důvod se nějak rozčilovat, já se chtěl spíš jenom zeptat, jestli nehledáte nějakej přivýdělek…“

„Takže si mě smažete?“

Na druhý straně nějakej žblebt ve smyslu „jo, ale…“

„Tak nashle.“ 

No, zas tak moc jsem si na něm nesmlsla, měla jsem ještě začít něco o ochraně osobních údajů nebo tak, ale to třeba příště. 

To je trochu scary. Takhle personalizovanej hovor. Někdo na druhý straně prostě musel strávit chvíli tim, že si mě googloval: stačilo najít si muj LinkedIn, vlastně klidně i jen FB nebo profil na nějaký doučovací stránce, kam jsem se kdysi registrovala, a dalo se docela snadno odvodit, že bych někdy mohla češtinu doučovat, i když to vlastně ani neni pravda, já češtinu nikdy nedoučovala, ale mohla jsem. A asi na tři minuty mě díky tomu udrželi na telefonu! Zmetci. 

Jdu si dát ten kečup. 

Podle internetu se moje obtížný usínání dá klasifikovat jako chronická nespavost. Přijde mi to smutný.

Co se usínání týče: 

V dospělym životě se mi střídaj tři období, jejich délka je kolísavá, můžou bejt dvoutýdenní až dvouměsíční. V období A se mi usíná dobře, bez problému. Večer si lehnu a tak do půl hodiny usnu (usnout během několika minut je v mym životě výjimka v jakymkoli období). V období B usnu celkem brzo, tak jako do hodiny, ale musim si k tomu usínání pustit nějakej seriál a hrozí, že mě potom probudí to ticho, když seriál skončí, a budu muset usínat znova. V období C  usínám až vysílená absolutním zoufalstvím tak po třech až pěti hodinách, seriály, čtení, ASMR videa, nic téměř nepomáhá. Období C je značně vysilující a čim jsem starší, tim ho prožívám častěji. Druhej den je mi pak příšerně, nemůžu se na nic soustředit, každá činnost je pro mě mentálně moc náročná a chce se mi jen sedět a koukat z okna.

Jít do postele je často docela stresující věc, protože vim, že budu muset udělat něco, co neumim: usnout.

Občas střídám nějaký dvě techniky na relaxaci mysli, který jsem se naučila snad už na základce, když jsme občas cvičili jógu; fakt si je už od dětství pamatuju a během celýho života využívám. Taky piju meduňkový čaje a snažim se trávit co nejvíc času před spaním v polotmě, aby si moje tělo uvědomilo, že přichází večer. Ale to všechno pomáhá jen tak do určitý míry. Takže moc ne.

Co ale hodně pomáhá, je probudit osobu spící vedle sebe, a to například strkáním prstů do nosu nebo saháním na obočí.

Pak se ta probdělá noc zvládá psychicky tak nějak líp.

Je to trochu lepší, ale moc se toho vlastně nezměnilo.

Naučila jsem se, že je lepší to neodkládat, prostě to udělat hned, jak je to možný, strhnout to jako náplast. Jenže neodkládat to je těžký. Jako s učením a tak. Odkládat to je lákavý a sladký, ale nebezpečný, protože se tim zvyšuje stres a pocení.

Naštěstí teď volám kvůli docela příjemným věcem. Chci od někoho, aby mi nadiktoval něco o svym filmu, chci někoho pozvat na tiskovku, chci se zeptat, jak mám vyplnit nějakej papír. Telefonáty, co maj smysl. Trochu. Stejně bych to ale skoro všechno řešila radši mailem.

Protože, já nevim prostě.

Když mně někdo volá, tak kromě toho, že to většinou nezvednu, jsem u toho hovoru stejně moc ve vnitřním napětí a nevnímám, co se říká. A když je to něco, co vyhodnotim jako důležitý, stejně jim většinou řeknu, že teď nevim a jestli by mi nemohli poslat mail. Chci mít klid si všechno promyslet. 

Navíc co to prostě je, ty telefonáty. Nechci zničehonic mluvit s někym cizim, když zrovna vařim rejži nebo tak. To je jak kdyby někdo přepadl vyplašenýho a nepřipravenýho kolouška. A buď chci vidět při mluvení hejbající se obličej a artikulující vnější mluvidla, nebo si chci psát.

Problémy introvertů prostě.
Hele, kolouška, jak má štíhlý nožky. A pod nim další úžasná Chilanka.

Znovu jsem si nainstalovala The Sims. 

Což byl vážně vhodnej krok, takhle před státnicema. 

Začala jsem poslední dobou přemejšlet o svých předchozích pracích a v souvislosti s nima i o střední škole. Cejtim se dneska už v tý práci taková klidnější. Když něco nepochopim, tak to prostě potřebuju slyšet podruhý, a když něco nevim, tak to prostě budu vědět pozdějc, jak jsem to mohla teď vědět, když jsem tu vědomost zatim nikdy nepotřebovala. Uvažuju na tim, že mě střední vychovala k následujícímu toxickýmu myšlění, kterýho se pořád pomalu musim zbavovat: 

1) Něco nevědět je fakt průser, jak si to jako představuju?! 

2) Nechat se ponižovat neni OK, ale je to běžný a musí se to vydržet. 

3) Když něco nevim, tak se hlavně nesmim ptát, musim to nějak sama vymyslet. 

Střední škola byla ve více ohledech trochu podivná. Už si třeba moc nedokážu představit, že bych jela podle středoškolskýho rozvrhu. Osm spolu nesouvisejících předmětů denně, na každej z nich 45 minut, mezi nima zhruba 10minutová přestávka. A jedeme. Dneska mi trvá tak těch 45 minut, než do nějakýho problému dokážu vůbec vplout, lol. Prostě v jednu chvíli počítáš nějaký rovnice, kterejm vůbec nerozumíš, pak najednou děláš kotrmelce pozadu a šplháš na tyči, potom se celá zpocená učíš, jak od sebe poznat kameny, pak kreslíš elektrický obvody a pak zničehonic čteš v čítance Tyrolský elegie. Toho je strašně moc na jeden mozek. A ještě si tuhle všechnu práci nosej domů, jak nějakej vrcholovej manažer. 

Pak se někdo vztekejte, že tu mláděž dneska nic nezajímá a nic nedělá. Vždyť jsou ty děti úplně zničený ze školy. Ne, fakt, přijde mi, že teď mám mnohem víc volnýho času, než jsem měla na střední.

Začala jsem chodit na kurz španělštiny a na první hodiny jsme se povídali o tom, jestli se nám líbí reggeaton a bachata. Došli jsme k tomu, že je to furt na jedno brdo, ale melodický, takže mi od tý doby pořád hraje v hlavě Romeo Santos.

V průběhu února budu měnit práci. Jednak jsem cejtila potřebu najít si něco, kde bych vydělávala víc, jednak jsem chtěla dělat něco novýho. Budu mít práci, o který jsem si myslela, že zní docela hustě – a pořád si to myslim –, ale nemyslí si to všichni. Reakce dělim na dvě skupiny: 

NADŠENÁ REAKCE

„Wow, to zní fakt hustě, tyjo, to budeš mít dobrý, super!“ 

SKEPTICKÁ REAKCE

„Hm, jo, tak snad se ti tam bude líbit, to bude hlavně dobrý do životopisu, a to je teda jako fakt práce jo, tak hlavně jestli ti to po škole pomůže si něco najít.“

To druhý mě dost sere. 

Tak tyvole. 

Sere mě, že se na mě tolik lidí pořád dívá ve stylu ta chudák holka z tý humanitní školy, ta nebude mít po škole žádnou práci, ta je tak blbá, že nestuduje něco jinýho, co si počne, snad budou nějaký volný místa, až dostuduje tu fildu! Už asi tak pět let dělám práce, který bych klidně mohla dělat i po škole, akorát je prostě nedělám na plňák, protože studuju. Spousta lidí to ale vnímá jen jako takový zpestření životopisu, který mi teda snad někdy v budoucnu trochu pomůže si něco najít. Beru to z jejich strany jako znevažování svý práce. A co když ani po škole nebudu mít práci na plnej úvazek, protože prostě nebudu chtít, a budu dělat víc věcí tak nějak napůl? Budu pořád vnímaná jako ta humanitní chudinka, co má nouzi o zaměstnání. 

Ne že bych pracovala jen proto, abych někomu něco dokázala: pracuju hlavně proto, že je to sranda, baví mě to, chci dělat něco, co nejsou domácí úkoly do školy, chci peníze a tak. Ale nezlobila bych se, kdyby lidi uznali, že je to prostě už práce. Normální práce. Ne jen něco takovýho co dělám předtim, než si najdu opravdový zaměstnání. 

Svoje práce můžu znevažovat jen já, ale nikdo jinej mi na ně nesahejte. 

Podle nějakých statistik je na tomhle blogu nejčtenější článek o tom, jak jsem šla na bakalářský přijímačky na francouzskou filologii a dost to posrala. Doufám, že to není nejčtenější proto, že by se všichni bavili tim, jak moc jsem debilní, ale proto, že když si někdo zadá do Googlu něco jako „ff uk francouzská filologie přijímačky“, tak je to jedna z top věcí, co mu to vyhodí. 

Je to divný, protože si pořád vybavuju ty pocity, který jsem měla, když jsem ten článek psala, ale oni už to budou pomalu čtyři roky. Wow! Čtyři roky utekly a já se teď rozhoduju, jestli si dám na francouzskou filologii přihlášku i na magistra a půjdu se tam znova ztrapnit. Sice to moc studovat nechci, ale tak… někam se přihlásit musim. A tohle by byla možnost. 

Celkem vim, kam bych na magistra asi chtěla (asi dál překlad), ale mám několik problémů. Za 1) nevim, jestli se vůbec dostanu přes bakalářský státnice, za 2) nevim, jestli mě tam vezmou, za 3) nevim, jestli to nebude nakonec stejnej voser jako bakalář, a za 5) nevim, jestli mi to studium k něčemu bude. Asi bych nejradši už toho studia nechala, ale mám pocit, že studovat dál musim. 

V posledních dvou letech se mi silně zalíbil svět práce. Líbí se mi, že jako dělám něco, jak to říct, přínosnýho (ač třeba ne přínosnýho pro mě, ale aspoň pro nějakou firmu) a za to mi přibývaj nějaký čísla na účtě a já si pak můžu jít koupit těstoviny a rajčata a platit si bydlení a tak. Ten koncept, že práce mi umožňuje žít, mě docela zaujal. Hrozná desintelektualizace. Nějaký vědění už je mi někde, chci si koupit vysavač a lahůdkový droždí. Nepotřebuju se už dál nic učit, stačí sledovat Nihilist Memes na Facebooku a budu o životě vědět všechno. 

Tohle CDčko je strašně super, ale je blbý, že ho ze svejch maličkatejch sluchátek v autobuse skákajícím po dlažebních kostkách skoro neslyšim. Musim jít zas někdy na procházku, abych si ho poslechla v klidu. Příště plánuju projít Strašnice. 

Netrávim čas s rodinou a nejim čočku nebo co se to jí prvního ledna, ale jsem sama v garsonce, sedim v posteli, jedla jsem těstoviny s kečupem a koukám se na Přátele. Odstěhovat se byla asi druhá nejlepší věc, kterou jsem minulej rok udělala (všem doporučuju). Jediná věc, co mě na tomhle bytě štve, je, že mi z hlavy padaj vlasy. Jsou všude, tvoří se tu z nich odpornej koberec, už se vlastně skoro ani nečešu, protože tomu nechci přidávat, a často česání nechávám až na ulici nebo do práce. Pořád si sama pod sebou zametám smetáčkem, což je otrava. Přála bych si takovej ten malej vysavačíček do ruky (na velkej vysavač tu nemáme místo). 

Vlastně se díky tomu sporadickýmu česání cejtim jako rebelka. Mám takový divočejší vlasy. Je to hustý. Taky kondicionér používám trochu míň než dřív, ani nevim proč, prostě se nějak stalo, že jsem ho skoro přestala používat. To taky přispívá k tý divokosti. Jenže když ho nepoužiju a pak se chci učesat, tak si vytrhám fakt strašně moc vlasů. A pak je ten koberec ještě vizuálně nápadnější. Takže mám vlasy většinou po celej den, když jsem doma, ve skřipci, a radši na ně moc nesahám, aby se náhodou nějakej vlas neodloupnul. 

Mám pořád nějaký fotky z listopadový Paříže, který jsem nikam nedala. Byla jsem tam potřetí. Paříž má velký předpoklady k tomu, aby se mi líbila, je dost hnusná a já mám ráda hnusný věci, bordel na ulicích a šedý paneláky, ale vlastně jsem zjistila, že se mi vůbec nelíbí a třeba bydlet bych tam fakt nechtěla. Nic proti, jen Praha zatim tak nějak vyhrává, i když Ljubljana jí šlape na paty. Je hezký, že tam mluvěj francouzsky, ale možná bych šla žít spíš do… Marseille vypadá na fotkách docela dobře? Ale možná prostě do jinýho státu. 

Začala jsem tu znova trochu číst. Jako první jsem v tomhle bytě četla Prokleté dítě (bylo to zábavný, no, šlo to jako, ale nic víc). Potom jsem četla Jdu od Echenoze a nějak jsem se na to nemohla soustředit a asi jsem to moc nepochopila. Teď čtu Vypravěče od Vargase Llosy a jo, to mě asi baví a dokonce tu četbu i vnímám, s čimž mám posledních několik měsíců často problémy.