Bylo dopoledne a já neměla co dělat
7.12.16
Bylo dopo. Nemusela jsem do práce, škola mi začínala až odpo. Měla jsem moc času přemejšlet. Na to, že bych ráda měla veřejnej blog, jsem pomýšlela asi tak od tý doby, co jsem veřejně blogovat přestala. Neustále jsem se ale v duchu potýkala s následující otázkou: co bych tam jako asi psala? Čtu pár blogů, baví mě, ale můj potenciální, imaginární blog mezi ně nebude zapadat. Mám totiž několik problémů:
- neumím fotit,
- nejím hezky vypadající dezerty,
- nemám moc ráda kosmetiku,
- nesdílim svoje #ootd,
- moc mě neberou „made my day“ seznamy,
- neumim nějak zvlášť dobře vařit,
- nemám skoro žádný zajímavý koníčky.
Takže tak.
Odpo jsem teda chtěla jít do školy, ale když jsem se konečně zvládla vyvalit z krize nihilismu, zjistila jsem, že už to do školy vlastně nestíhám. Tak jsem se šla jen projít, dát si kryoterapii na mozek. A napadlo mě, že asi není nutný, abych měla „hezkej“ blog. Můžu mít prostě blog pro svoje kamarádky, jako to bylo dřív. Můžu psát o:
- kečupu,
- tramvajích a Pražském dopravním podniku,
- topinkách,
- španělštině,
- odpadcích na ulici,
- kariérním růstu,
- legračních slovech
a o dalších kravinách, co mě baví. Takže tak něco se asi pokusim dělat. Blog byl docela sranda. Vejška mi ho na pár let vzala, protože se mě pokusila až příliš intelektualizovat, ale já se nedám.
1 komentářů
Hrozně jsi mě tímto článkem rozesmála. Už jsem ti dala follow na Bloglovinu, čímž se stávám tvou pravidelnou čtenářkou. :D
OdpovědětVymazat