O znevažování pracovních zkušeností

V průběhu února budu měnit práci. Jednak jsem cejtila potřebu najít si něco, kde bych vydělávala víc, jednak jsem chtěla dělat něco novýho. Budu mít práci, o který jsem si myslela, že zní docela hustě – a pořád si to myslim –, ale nemyslí si to všichni. Reakce dělim na dvě skupiny: 

NADŠENÁ REAKCE

„Wow, to zní fakt hustě, tyjo, to budeš mít dobrý, super!“ 

SKEPTICKÁ REAKCE

„Hm, jo, tak snad se ti tam bude líbit, to bude hlavně dobrý do životopisu, a to je teda jako fakt práce jo, tak hlavně jestli ti to po škole pomůže si něco najít.“

To druhý mě dost sere. 

Tak tyvole. 

Sere mě, že se na mě tolik lidí pořád dívá ve stylu ta chudák holka z tý humanitní školy, ta nebude mít po škole žádnou práci, ta je tak blbá, že nestuduje něco jinýho, co si počne, snad budou nějaký volný místa, až dostuduje tu fildu! Už asi tak pět let dělám práce, který bych klidně mohla dělat i po škole, akorát je prostě nedělám na plňák, protože studuju. Spousta lidí to ale vnímá jen jako takový zpestření životopisu, který mi teda snad někdy v budoucnu trochu pomůže si něco najít. Beru to z jejich strany jako znevažování svý práce. A co když ani po škole nebudu mít práci na plnej úvazek, protože prostě nebudu chtít, a budu dělat víc věcí tak nějak napůl? Budu pořád vnímaná jako ta humanitní chudinka, co má nouzi o zaměstnání. 

Ne že bych pracovala jen proto, abych někomu něco dokázala: pracuju hlavně proto, že je to sranda, baví mě to, chci dělat něco, co nejsou domácí úkoly do školy, chci peníze a tak. Ale nezlobila bych se, kdyby lidi uznali, že je to prostě už práce. Normální práce. Ne jen něco takovýho co dělám předtim, než si najdu opravdový zaměstnání. 

Svoje práce můžu znevažovat jen já, ale nikdo jinej mi na ně nesahejte.