Francouzská filologie n°2: tak chci, nebo nechci dál studovat?

Podle nějakých statistik je na tomhle blogu nejčtenější článek o tom, jak jsem šla na bakalářský přijímačky na francouzskou filologii a dost to posrala. Doufám, že to není nejčtenější proto, že by se všichni bavili tim, jak moc jsem debilní, ale proto, že když si někdo zadá do Googlu něco jako „ff uk francouzská filologie přijímačky“, tak je to jedna z top věcí, co mu to vyhodí. 

Je to divný, protože si pořád vybavuju ty pocity, který jsem měla, když jsem ten článek psala, ale oni už to budou pomalu čtyři roky. Wow! Čtyři roky utekly a já se teď rozhoduju, jestli si dám na francouzskou filologii přihlášku i na magistra a půjdu se tam znova ztrapnit. Sice to moc studovat nechci, ale tak… někam se přihlásit musim. A tohle by byla možnost. 

Celkem vim, kam bych na magistra asi chtěla (asi dál překlad), ale mám několik problémů. Za 1) nevim, jestli se vůbec dostanu přes bakalářský státnice, za 2) nevim, jestli mě tam vezmou, za 3) nevim, jestli to nebude nakonec stejnej voser jako bakalář, a za 5) nevim, jestli mi to studium k něčemu bude. Asi bych nejradši už toho studia nechala, ale mám pocit, že studovat dál musim. 

V posledních dvou letech se mi silně zalíbil svět práce. Líbí se mi, že jako dělám něco, jak to říct, přínosnýho (ač třeba ne přínosnýho pro mě, ale aspoň pro nějakou firmu) a za to mi přibývaj nějaký čísla na účtě a já si pak můžu jít koupit těstoviny a rajčata a platit si bydlení a tak. Ten koncept, že práce mi umožňuje žít, mě docela zaujal. Hrozná desintelektualizace. Nějaký vědění už je mi někde, chci si koupit vysavač a lahůdkový droždí. Nepotřebuju se už dál nic učit, stačí sledovat Nihilist Memes na Facebooku a budu o životě vědět všechno. 

Tohle CDčko je strašně super, ale je blbý, že ho ze svejch maličkatejch sluchátek v autobuse skákajícím po dlažebních kostkách skoro neslyšim. Musim jít zas někdy na procházku, abych si ho poslechla v klidu. Příště plánuju projít Strašnice.