Strasti (věčně) začínající překladatelky

Úplně původně jsem myslim chtěla bejt uklízečka, ale pozdějc, co si pamatuju, jsem si představovala, že jednou budu dělat něco kreativnějšího. Kolem desátýho roku života jsem chtěla bejt malířka, jenže pak jsem zjistila, že moje malířský schopnosti jsou tak malý, až jsou pouhym okem nerozpoznatelný, takže to padlo. Pak jsem chtěla bejt spisovatelka, jenže mě dodnes nenapadlo žádný nosný téma, o kterym bych chtěla psát. Tajně jsem chtěla bejt zpěvačka, jenže mi bylo jasný, že moje pěvecký schopnosti jsou podobně miniaturní jako ty malířský. Takže taky nic.

Pak jsem se čirou náhodou začala učit francouzsky a když jsem se to jakž takž naučila, přihlásila jsem se na translatologii; ale trochu pochybuju o tom, jestli jsem v době podávání přihlášek vůbec věděla, co přesně to je. Nakonec to teda vypadá tak, že abych si kompenzovala svoji vlastní kreativní neschopnost, mohla bych přepisovat cizí knížky do češtiny. Jenže to taky neni tak jednoduchý. 

Ono to hlavně neni jednoduchý se mnou. Na začátku vejšky jsem si řikala, že teda oukej, můžu bejt překladatelka, ale nechci překládat literární texty, chci překládat odborný, nebudu přece živořit o chlebu a vodě. Pak jsem jednou skvěle pošéfila zkoušku z tlumočení a napadlo mě, že už jsem možná překonala svou introverzi a bude ze mě tlumočnice – nadchla jsem se pro to a začala všem vykládat, jak budu tlumočit konference všude po světě a bude to super. Pak jsem neuvěřitelnym způsobem pokonila státnice z tlumočení a rozhodla se, že už v životě nebudu nic tlumočit, plus jamais, nunca más. Následně mi došlo, že mám vlastně ty knížky fakt ráda a že je asi překládat chci a že mi nevadí, když budu chudá. 

Tak jsem tady, ready překládat ty knížky. Jenže on to po mně nikdo nechce. Překládám si do šuplíčku, zlehka bombarduju český nakladatele, ale nikdo mi nic vydat nechce. Vývoj zatim takovejhle: