Už zase čtu

Tři roky zpátky jsem měla knižní blog. Dokázala jsem vysolit třeba čtyři nebo pět odstavců o nějaký knize, měla jsem pocit, že moje názory jsou hodnotný, měla jsem co říct a vůbec, měla jsem prostě nějakej názor. Názory mám asi pořád, ale už nemám pocit, že by byly tak přínosný, abych je musela někde sdílet. Navíc jsem asi dva roky skoro nic nečetla. Studium bohemistiky zapříčinilo, že jsem najednou měla povinnost číst knihy, který jsem číst ani moc nechtěla, takže jsem radši nečetla nic. Logický. 

Po státnicích jsem začala zase číst. Přečetla jsem od tý doby několik super knih. Ale nedokážu o nich nic moc říct. Kromě něčeho jako „jo, to bylo fakt hustý“. Už neumim mluvit o knihách tak, jako jsem uměla dřív. Nevim, co o nich řikat. Lidi často rádi mluvěj o tom, o čem daná kniha je; jenže to mě třeba vůbec nezajímá. Nečtu kvůli příběhům. Zajímá mě, jaká ta kniha je (což se blbě popisuje), a zajímá mě doporučení vybraných lidí. 

No. Já jsem v létě přečetla třeba tohle (seřazeno náhodně): 

1. 

Srdce tak bílé od Javiera Maríase (Španělsko). Bylo to takový pomalý, spíš popisy jednotlivejch scén, obrazů, než tuna děje, a i tak se tam toho stalo hodně. Asi mi to přišlo i napínavý. Hned první scéna se mi strašně líbila, bylo to jako popis živýho obraz od Cimrmana, jen tam nebyl ten komickej prvek. Jako by kamera kroužila kolem nehybnejch postav. I potom to vlastně bylo takový. 

2. + 3. 

Přečetla jsem Chvíli oddychu od Maria Benedettiho, což je jeden z asi nejznáměnších uruguayskejch autorů, to bylo taky super. Deníkový, s tragickym vyústěnim. Dokonce jsem se pak podívala i na zfilmovanou verzi, která byla jen o trochu horší. Bylo to geniální, stejně jako jeho povídky Smrt a jiná překvapení, z nichž některý byly úplnej mindfuck. 

4. 

Četla jsem Tunel od Ernesta Sábata (Argentinec), to bylo zajímavý a rychlý a trochu mi to připomnělo Camusova Cizince, ale je to strašně laciný přirovnání, který napadlo skoro každýho. 

5. 

Potom přišel Hluk padajících věcí od Juana Gabriela Vásqueze (Kolumbijec), hrozně snadno jsem se do toho začetla, bylo to docela depresivní a vůbec jsem netušila, kam by to mohlo směřovat. 

6. 

Něžnou píseň od Leili Slimani (Francouzka) jsem si chtěla přečíst už dávno (i když zas tak dávno to neni, protože vyšla nedávno). A stálo to za to. Bylo to temný a psychologický a zároveň takový příjemně „normální“ a běžný. Strašně dobře napsaný postavy, se kterejma se z výše uvedenejch může srovnávat možná jen Chvíle oddychu. 

7. 

Nedávno jsem dočetla Když jedné zimní noci cestující od Itala Calvina (Ital), o němž jsem toho moc nevěděla, jen že byl členem skupiny Oulipo. Náhodou jsem ho viděla v knihovně a byl čerstvě vydanej a měl hezkou obálku. Tyvado. To bylo hustý a byl to intelektuální fetiš a měli bysme to číst povinně v prváku na bohemistice, abysme pochopili ty abstraktní teorie o postavení autora a čtenáře a narativních strategiích a tak. Bylo to hodně dobrý a hodně jiný, než co jsem do tý doby četla.

8. 

Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti od Lucíi Etxebarríi (Španělsko) byly taky super. Rebelský, zábavný. Na všechny tři hlavní postavy často myslim. 

9.

Je to asi tejden zpátky, co jsem dočetla Každý den nic od Zoe Valdésový (Kuba). Mám za to, že na Kubě to ještě pořád nesmí vyjít. Doporučila bych to úplně všem. Vůbec se mi to nechce vrátit do knihovny a mám tam zatrhanejch pár pasáží, který si musim vyfotit, než to odevzdám.

10.

Tahle písnička je jako celej jeden román.