Co když někdo odhalí, že je mi ve skutečnosti pořád 14?

Myslela jsem si, že dospělost přijde tak v 19 letech. Že tak nějak v těch devatenácti najednou začnu rozumět ekonomice a inflaci, dějinám a bankovním úvěrům. Teď jsem v tom věku, kdy začínám zapomínat, kolik že mi to vlastně je, a musim to pořád dokola počítat. Myslim, že je mi 23 nebo 24. Pořád moc neumim hodiny a čísla, sto jedenáct bych napsala jako 10011, pořád si googluju, jestli se píše polikat nebo polykat, a tý ekonomice teda pořád nerozumim, no. 

Před chvílí jsem viděla, jak po střeše pochoduje kachna, a strašně mě to rozjařilo. To je dospělost. Jak se zmateně rozhlíží a neví, kam se to dostala. 

Přemejšlela jsem o tom v souvislosti s prezidetskejma volbama. Myslela jsem si, že v tomhle věku tomu všemu budu strašně rozumět, ale nerozumim ničemu. Vybírám prezidenta podle toho, co za něj jeho PR manažeři píšou na Facebook, jestli má podobný názory jako já, jestli mluví rozvážně a rozumně, což je asi tak pofidérní metrika, jako když pořád poměřuju vzdálenosti podle pětimetrový šplhací tyče, po který jsme šplhali na základce, jenže na základce se mi zdálo všechno mnohem větší, než jak to bylo ve skutečnosti. Sázim na nějakou svoji intuici, která mi samozřejmě řekne, kdo je primitiv a kdo je rozumnej, ale samozřejmě ničemu vůbec nerozumim, nevim, jaký je řešení různých politických problémů, nevim nic. 

Čekala jsem prostě od dospělosti spoustu moudrosti, přehledu a času na rozjímání o svý moudrosti. Místo toho to zatim vypadá tak, že jsem rozpůlená někde mezi školou a prací a úpěnlivě si představuju, jak by to bylo krásný, kdybych měla čas sedět někde na lavičce v parku a nic nedělet, zuřivě listuju časopisama o cestování a pohledem pronásleduju domorodce na fotkách, jak šťastně otrhávaj z kukuřičnýho klasu listí a tíží je jen hlad nebo nemoci nebo půda a tak. Vlastně už snim o důchodu.

Včera jsem koupila letenky do Barcelony.