Znovu jsem si nainstalovala The Sims.
Což byl vážně vhodnej krok, takhle před státnicema.
Začala jsem poslední dobou přemejšlet o svých předchozích pracích a v souvislosti s nima i o střední škole. Cejtim se dneska už v tý práci taková klidnější. Když něco nepochopim, tak to prostě potřebuju slyšet podruhý, a když něco nevim, tak to prostě budu vědět pozdějc, jak jsem to mohla teď vědět, když jsem tu vědomost zatim nikdy nepotřebovala. Uvažuju na tim, že mě střední vychovala k následujícímu toxickýmu myšlění, kterýho se pořád pomalu musim zbavovat:
1) Něco nevědět je fakt průser, jak si to jako představuju?!
2) Nechat se ponižovat neni OK, ale je to běžný a musí se to vydržet.
3) Když něco nevim, tak se hlavně nesmim ptát, musim to nějak sama vymyslet.
Střední škola byla ve více ohledech trochu podivná. Už si třeba moc nedokážu představit, že bych jela podle středoškolskýho rozvrhu. Osm spolu nesouvisejících předmětů denně, na každej z nich 45 minut, mezi nima zhruba 10minutová přestávka. A jedeme. Dneska mi trvá tak těch 45 minut, než do nějakýho problému dokážu vůbec vplout, lol. Prostě v jednu chvíli počítáš nějaký rovnice, kterejm vůbec nerozumíš, pak najednou děláš kotrmelce pozadu a šplháš na tyči, potom se celá zpocená učíš, jak od sebe poznat kameny, pak kreslíš elektrický obvody a pak zničehonic čteš v čítance Tyrolský elegie. Toho je strašně moc na jeden mozek. A ještě si tuhle všechnu práci nosej domů, jak nějakej vrcholovej manažer.
Pak se někdo vztekejte, že tu mláděž dneska nic nezajímá a nic nedělá. Vždyť jsou ty děti úplně zničený ze školy. Ne, fakt, přijde mi, že teď mám mnohem víc volnýho času, než jsem měla na střední.
Začala jsem chodit na kurz španělštiny a na první hodiny jsme se povídali o tom, jestli se nám líbí reggeaton a bachata. Došli jsme k tomu, že je to furt na jedno brdo, ale melodický, takže mi od tý doby pořád hraje v hlavě Romeo Santos.
