Léto s francouzskými klasiky I.

04 srpna

... Hledání ztraceného času


Navazuji na jeden ze svých minulých článků o prázdninách s českými klasiky. Tentokrát však půjde o klasiky francouzské literatury. Jak vědí všichni, kteří se francouzskou literaturou někdy zabývali, francouzské romány jsou hluboké, plné převratných a šokujících myšlenek, dále také myšlenek postranních a skrytých, které jsou však neméně podstatné, a podrobíme-li všechny tyto myšlenky důkladné analýze, zjeví se před námi esence génia. Alespoň něco v tom smyslu mi bylo tvrzeno už na gymplu. A v případě Marcela Prousta to nejspíš platí minimálně čtyřikrát tolik.


Marcel Proust – Svět Swannových (1913)


Svět Swannových je první díl sedmidílného románového cyklu Hledání ztraceného času. Pro mě měl dosud nálepku knihy, o níž spousta „učenců“ mluví, ale nikdo ji ve skutečnosti nečte, protože to dá moc práce. Já jsem se ten Everest rozhodla pokořit (teda aspoň tu první sedminu).

Do sedminy Everestu jsem se škrábala asi dva týdny a plně si uvědomuji, že jsem cestou musela přehlédnout nespočet nádherných přírodních úkazů. Přesto, že jsem na to nejspíš čtenářsky nestačila, na mě mělo Hledání ztraceného času dopad jako zatím asi žádná kniha: milionkrát jsem si musela od čtení odběhnout k počítači, abych si mohla honem honem zapsat nějaký polozapomenutý střípek vzpomínky, na nějž mě Proust upozornil. Takže jsem si zničehonic vzpomněla třeba na to, z jakého pošahaného důvodu mi před lety nebylo příjemné nosit sluneční brýle. To Proust totiž umí; sám jde do neuvěřitelných detailů, a tuhle vlastnost přenese i na vás, poddáte-li se textu.

Ale nejvíc mě okouzloval chřest, kalený ultramarínem a růžovou, jehož hlavičky, jemně pokropené slézovou barvou a blankytem, neznatelně blednou ke spodkům – přece ještě potřísněným hlínou – nadpozemskými měňavými tóny. 

Po téhle pasáži (která v knize pokračuje dál, tohle je jen výsek!) jsem se nenávratně zamilovala do chřestu.


Hledání ztraceného času je také „zajímavé“ tím, že se v něm skoro nic neděje. I přesto, že má téměř 400 stran (které, věřte mi, nepřelouskáte rychle jako detektivku). Tak si to shrňme. V první kapitole vypraveč usíná. V druhé se řeší proměna vzájemných citů Odetty a Swanna. Ve třetí si vypravěč hraje na dětském hřišti. Voilà. Konec knihy, la fin. Ono je to ale samozřejmě i o jiných věcech než o ději. Já se snažila koncentrovat právě na ty jiné věci (na chřest! a na ty momenty před usnutím!), jenže pak jsem měla akorát guláš ve jménech postav...

Při čtení posledních stránek jsem měla ten pocit, jaký máte v restauraci, když vám naservírují obrovskou porci výborného jídla, takže ke konci už to do sebe soukáte horem dolem, až vám to skoro teče z uší, ale je vám líto to tam nechat. Přesto to stálo za to. A jestli si lupnu další díl? Vůbec to nevylučuji. Jednou asi jo.

Četli jste nějakou podobnou klasiku, která se tváří tak intelektuálně, že se ani neobjevuje v seznamech povinné četby? Joyceova Odyssea třeba?

Taky byste si mohly/i chtít přečíst

2 komentářů

  1. Haha, pěkně podáno. Zatím jsem se tento Olymp také neodvážila pokořit, právě to nic-se-neděje mě dost odrazuje. Na takové čtení potřebuju klid a já čtu nejvíc v mhd, při jídle atd. :-( Trochu mi to připomnělo Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho. :-) Snad to taky někdy zkusím, ale kdo ví kdy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo no, taky obvykle čtu na docela hlučných místech, a na Hledání ztraceného času jsem si kvůli tomu musela vyhradit o víkendu co nejvíc času, abych se tím nějak prokousala. :D

      Vymazat

Hodně jste četly/i

Mám instáč

Právě čtu

tohle

Tři truchliví tygři
tagged: currently-reading
La Muerte y Otras Sorpresas
tagged: currently-reading

goodreads.com