Mapa času kombinuje kulturní reálie s cestováním v čase

16 února

Mapa času mi v knihkupectví okamžitě učarovala krásnou obálkou. Představovala jsem si, že se pod ní schovává sci-fi příběh, možná s trochou detektivních prvků, zasazený do viktoriánské Anglie, strhující zápletka plná časových peripetií, vintage strojů času a fraků. To všechno v Mapě času je, ale. Pokud chcete být od prvních stránek napjatí a hltat každé slovo, raději si vyberte jinou knihu. A chcete-li si přečíst vědeckou fikci plnou techniky, pak dejte od Mapy času ruce pryč.


Vše se točí kolem podniku Murrayho cesty časem, který slibuje, že všechny zájemce za nemalý finanční revanš přenese do 20. května roku 2000. Právě v ten den totiž dojde k rozhodující bitvě mezi automaty a lidskou armádou vedenou statečným kapitánem Shackletonem a zámožní londýňané z 19. století toho mohou být svědky. Události okolo tohoto podniku jsou pojítkem mezi všemi třemi příběhy, do nichž je kniha rozdělená.


Vypravěč, který do všeho kecá


Tím vším vás provede vševědoucí vypraveč, o němž se nelze nezmínit, protože právě on je jednou z věcí, které činí Mapu času tak zvláštní. Tenhle vypravěč vám totiž svou vševědoucnost dává opakovaně najevo. Neustále zdůrazňuje, že on vidí vše i přesto, že ho to vůbec nezajímá, a vychloubá se svou nadpřirozenou všudypřítomností. Já jsem tohohle vypravěče zkrátka žrala.

Mapu času je vypravování. Žádné slovo to necharakterizuje lépe. Všechny tři části plynou pomalu, chvíli (zhruba sto stran) vám bude trvat, než se začtete a zvyknete si na Palmův rozvláčný styl psaní. Kdyby to autorovi editor o sto stran zkrátil, ničemu by tím neuškodil. Stojí ale za to vytrvat, protože je to krásné čtení, které by mohlo bavit každého, kdo není zhýčkaný detektivkami s neskutečně rychlým spádem.

 
U první části jsem se nudila tak moc, že jsem si myslela, že Mapu času ani nedokážu dočíst. Ale stojí za to vytrvat. Druhá část se mi začala brzo líbit a u třetí už jsem byla napjatá jako špagát. Navíc ten závěr! Je famózní. Ten vás prostě nemůže zklamat. Na konci pochopíte, že Mapa času je úžasné, velkolepé a propracované dílo. Nebýt toho nudného úvodu, hodnotila bych ji 5/5.

Stroj času, vznešené dámy, slunečníky a... tak podobně


Samostatný odstavec bych chtěla věnovat penisům. Ačkoli by v románu, který je zasazen do 19. století, tento opakující se prvek málokdo očekával, ujišťuji vás, že je zde přítomen. Jak jsem si tak pročítala recenze, jsem však zřejmě jediná, koho upoutal. Félix J. Palma si našel až překvapivě mnoho záminek, jak penis zmínit, a v žádném případě se o něm nevyjádřil nijak květnatě, jak by se na podobnou knihu slušelo. Pokud si Mapu času přečtete, zkuste ty penisy počítat. Mě to napadlo moc pozdě. Ke slovu se dostanou i lady parts:

Claire velmi dobře věděla, že jí tyhle záchvaty nespokojenosti - když pomineme, že se jednalo o neproduktivní extravaganci - ani trochu neslouží k dobru, zvláště ne v tak kritickém okamžiku života, v jakém se právě nacházela, kdy její největší starostí mělo být získání manžela, který by ji živil a dal jí půl tuctu dětí, jimiž by světu dokázala způsobilost své dělohy.

A právě tahle vypravěčova "nevhodnost" mě bavila a příjemně mě překvapila. Nebojte se nějaké pofidérní nápodoby jazyka fin de siècle. Kromě toho má u mě Mapa času velké plus za šikovné zapojení lidí, zejména literátů, kteří skutečně žili. Setkáte se tak třeba s otcem sci-fi H. G. Wellsem, několikrát bude zmíněn i jeho kolega Jules Verne, půjdete po stopách Jacka Rozparovače nebo sloního muže Josepha Merricka.


Mapa času podle mě není jednou z těch bichlí, které i přes jejich obsáhlost zhltnete za pár hodin. Začíst se do ní vám dá trochu práci. Navíc to není knížka, kterou byste si mohli nosit v kabelce a číst ji při čekání na tramvaj. Mnohem spíš si ji v pondělí se vší pompou položíte do postele a až do neděle se s ní budete po večerech ňuchňat. A upřímně, i kdyby to nebyla bůhvíjak moudrá kniha, už jen kvůli její fyzické stránce to bude stát za to, ne?

4 / 5


Název: Mapa času. Autor: Félix J. Palma. Originální název: El mapa del tiempo. Přeložila: Iveta Gonzálezová. Vydala nakladatelství Host, Brno 2013, 528 stran.

Taky byste si mohly/i chtít přečíst

2 komentářů

  1. Bezva recenze :).
    O téhle knížce už jsem někde četla, jen si nepamatuji kde, ale tenkrát mě zaujala ta obálka, která je dokonalá :). A máš pravdu, já bych si pod tím taky představovala nějaký steampunk :). Každopádně, jestli se k téhle knížce někdy dostanu, zkusím přežít ten začátek a přečtu si to s radostí :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přečti, já jsem s ní strávila nějakých šest sedm hezkých večerů a vůbec toho času nelituju. :) Třeba se ti to bude líbit hned od začátku.

      Steampunk to je. Jen si myslím, že ti, kteří by očekávali nějaké jó technické sci-fi, by mohli být trochu zklamaní.

      Vymazat

Hodně jste četly/i

Mám instáč

Právě čtu

tohle

Tři truchliví tygři
tagged: currently-reading
La Muerte y Otras Sorpresas
tagged: currently-reading

goodreads.com