Introvertní novela Hruškadóttir není dokonalá, ale má své kouzlo

04 listopadu

Přicházím s dojmy z další narozeninové knihy: tentokrát jde o Hruškadóttir od Jany Šrámkové. Na svůj to-read list jsem si ji zapsala už před pár měsíci. Proč? Ten název. Hruškadóttir. Miluji severské země, Island zvlášť, ačkoli jsem tam nikdy nebyla. A mně často stačí název k tomu, abych si knihu chtěla přečíst. 



Hruškadóttir je brožurka, jež má něco málo přes sto stran. V tomto malém prostoru se tak trochu introvertní Veronika vyrovnává s tím, co ji v minulých letech potkalo: především tedy se smrtí své nejlepší kamarádky Madly Tomanové a láskou k jejímu otci. A přesto v celé knize slovo smrt nebo láska ani jednou nepadne. (Alespoň myslím, haha... Ale ani jednou jsem je nezaregistrovala.)


Technicky je vše perfektně postavené


Jana Šrámková umí vypointovat každou kraťoučkou, dvoustránkovou kapitolu, což obzvlášť oceňuji. V těch několika odstavcích vždy odběhne od původního tématu tak šikovně, že si ani neuvědomíte, jak postupně přechází úplně jinam. A na konci znovu ťukne do toho, čím začala. Tímto způsobem, vlastně jen díky různým náznakům, odvypráví celý příběh.

Děj je vůbec vyprávěn zajímavě. Nesledujeme ty nejdůležitější události jednu za druhou, ale spíše jednotlivé detaily, výseky z celého vztahu Veroniky a rodiny Tomanovy. Z toho všeho si sami sestavujeme celý příběh, který je srozumitelný i přesto, že nám není podstrčen pod nos slovo od slova.

Letní slunce z téměř neviditelných kousíčků čokolády vytváří mazlavé tečky a flíčky. Překvapivě rozmáchlý zahnědlý tah prozrazuje strastiplné putování nataveného čokoládového zlomku ku mocně přitažlivé výlevce vazby. Znechucená jsem se vracela nechat prokletý gurmánský svazek vychladit v domě.

Celá novela se odvíjí v takovém mlžném oparu, působí to skoro snově. Možná je to i tím výše zmíněným faktem, že klíčové motivy knihy se vlastně nikde explicitně neobjevují. Na krátkém úseku se prolíná několik časových rovin, působí to ale nenásilně a přirozeně.


Až moc pocitů na malém prostoru


Na druhou stranu mi něco bránilo v tom, abych se do Hruškadóttir pořádně začetla. Obdivovala jsem spisovatelský um, ale něco mi chybělo k tomu, abych si čtení doopravdy užila. Snad mě rušily ty nekončící rozbory pohnutek, dojmů a pocitů hlavní hrdinky. Nebo možná přehršel cizích slov, kterých v některých částech bylo tolik, že už to trochu bilo do očí.

Není to zrovna veselé. Po dočtení jsem cítila smutek v duši, zoufalost a tak trochu pocit, že něco z Veroniky je i ve mně. Pluji, kolem mě se dějí věci, dotýkají se mě, ale zase z mého života rychle mizí...

PS: Na Island se v knize necestuje. Nejdál do Polska. 

4 / 5

Název: Hruškadóttir. Autor: Jana Šrámková. Vydalo nakladatelství Labyrint, Praha 2008, 111 stran.

Taky byste si mohly/i chtít přečíst

4 komentářů

  1. Ten příběh vypadá zajímavě, ale tenhle styl psaní fakt nemám ráda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu. Člověk občas neví, jestli je to ještě poeticky hezké, nebo už moc umělé, přijde mi. :)

      Vymazat
  2. Ach, moje bývala profesorka Šrámková :D. Hrozně dlouho si to chci přečíst!! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ona tě učila??? To muselo být super. :) Jaká byla?

      Vymazat

Hodně jste četly/i

Mám instáč

Právě čtu

tohle

Tři truchliví tygři
tagged: currently-reading
La Muerte y Otras Sorpresas
tagged: currently-reading

goodreads.com